Přítomnost
Dle ohlasů na těch mých pár skromných článků je zřejmé poznat, jaké se vám líbí víc - jsou to ty (tragi)komické, což je pochopitelné. V dnešní uspěchané době plné stresu, vypětí a tlaků ze všech stran je více než jasné, že to poslední, co by člověk chtěl číst, jsou ponuré články.
Nemyslím si, že tento článek ponurý bude, ale rozhodně to nebude jeden z těch článků, jejichž úmyslem je čtenáře pouze pobavit, ale spíš přinutit zastavit se a zapřemýšlet. A pokud se to povede, budu vděčná.
Ráda bavím lidi, fakt. Věřte mi, mám neuvěřitelnou radost, když se někdo tomu, co napíšu, nebo řeknu, upřímně zasměje. Ale vzhledem k tomu, že mou oblíbenou (a dost často vlastně taky nenáviděnou) činností je přespříliš nad věcmi přemýšlet (v angličtině je pro to jedno moc hezké slovíčko! - overthinking), cítím tak nějak nutnost se s vámi podělit i o tyto myšlenky.
Mám pocit, že i přes to, že se ve všem nimrám někdy až moc, nejsem jediná, kdo se hodně často ohlíží za sebe. Na to, co mělo být jinak, co by se stalo, kdyby se Jenda Dřevňák nakonec s Pepinkou Kamínkovou nerozešel, kolik by asi tak měli dětí, co by se dělo, kdybych se učila víc, jak jsem mohla zabránit teroristickému napadení v Paříži... a tak dále. A nekončí to jen u přemýšlení. Dost často - a stoprocentně, pokud začne hrát smutná písnička v kritický moment - to končí v slzách. A já si pak říkám: Proč vlastně? Proč se, ty blbko blbá, zaobíráš tím, co bylo? Podívej se kolem sebe. Co máš. A co nemáš.
Někdy zkrátka nastane situace, kdy bych spoustu věcí vrátila zpátky. A zkusila udělat jinak. Líp. Nebo neudělat vůbec. Pak se ale ztěžka musím přinutit přistát opět na zemi. Takhle to bohužel (bohudík?) nefunguje. Stroj času pořád nemáme, nadpřirozené vlastnosti taky ne, tak proč to řešit.
Přítomnost je sice výsledkem minulosti, ale právě proto bychom se měli naučit ji přijímat takovou, jaká je, bez toho, abychom se neustále ohlíželi a vyčítali si nenapravitelné. Mnohdy se ocitáme v ne příliš snesitelném a radostném období, ale výčitkami svět vzhůru nohama neobrátíme. Sice je to do jisté míry dost důležitá míra sebekázně, ale v ničem (kromě přivolání deprese) nepomůže.
Berme současnost, přítomnost, momentální stav, tuto hodinu, minutu, moment, kdy tento článek čtete, říkejme tomu každý dle svého uvážení, za stěžejní okamžik, kdy můžeme něco dělat. A tím něco rozhodně nemyslím opakované zpáteční ohlížení se zpět, pokud si z toho tedy zrovna nebereme ponaučení.
Nejsem si jistá, jestli vám tento článek předá to, co by vám předat měl, nebo co bych chtěla, aby vám předal, každopádně doufám, že si z něj každý něco odnese.
Vím, že tohle téma je pro někoho možná dost banální, ale věřím, že i tak pořád aktuální a důležité k uvědomění si.
Sebeužírání z toho, co bylo a mohlo být jinak, nikam nevede. Užívejme si toho, kam nás minulost dovedla a soustřeďme se na to.
Všechno je pak mnohem krásnější. ♥
Nemyslím si, že tento článek ponurý bude, ale rozhodně to nebude jeden z těch článků, jejichž úmyslem je čtenáře pouze pobavit, ale spíš přinutit zastavit se a zapřemýšlet. A pokud se to povede, budu vděčná.
Ráda bavím lidi, fakt. Věřte mi, mám neuvěřitelnou radost, když se někdo tomu, co napíšu, nebo řeknu, upřímně zasměje. Ale vzhledem k tomu, že mou oblíbenou (a dost často vlastně taky nenáviděnou) činností je přespříliš nad věcmi přemýšlet (v angličtině je pro to jedno moc hezké slovíčko! - overthinking), cítím tak nějak nutnost se s vámi podělit i o tyto myšlenky.
Mám pocit, že i přes to, že se ve všem nimrám někdy až moc, nejsem jediná, kdo se hodně často ohlíží za sebe. Na to, co mělo být jinak, co by se stalo, kdyby se Jenda Dřevňák nakonec s Pepinkou Kamínkovou nerozešel, kolik by asi tak měli dětí, co by se dělo, kdybych se učila víc, jak jsem mohla zabránit teroristickému napadení v Paříži... a tak dále. A nekončí to jen u přemýšlení. Dost často - a stoprocentně, pokud začne hrát smutná písnička v kritický moment - to končí v slzách. A já si pak říkám: Proč vlastně? Proč se, ty blbko blbá, zaobíráš tím, co bylo? Podívej se kolem sebe. Co máš. A co nemáš.
Někdy zkrátka nastane situace, kdy bych spoustu věcí vrátila zpátky. A zkusila udělat jinak. Líp. Nebo neudělat vůbec. Pak se ale ztěžka musím přinutit přistát opět na zemi. Takhle to bohužel (bohudík?) nefunguje. Stroj času pořád nemáme, nadpřirozené vlastnosti taky ne, tak proč to řešit.
Přítomnost je sice výsledkem minulosti, ale právě proto bychom se měli naučit ji přijímat takovou, jaká je, bez toho, abychom se neustále ohlíželi a vyčítali si nenapravitelné. Mnohdy se ocitáme v ne příliš snesitelném a radostném období, ale výčitkami svět vzhůru nohama neobrátíme. Sice je to do jisté míry dost důležitá míra sebekázně, ale v ničem (kromě přivolání deprese) nepomůže.
Berme současnost, přítomnost, momentální stav, tuto hodinu, minutu, moment, kdy tento článek čtete, říkejme tomu každý dle svého uvážení, za stěžejní okamžik, kdy můžeme něco dělat. A tím něco rozhodně nemyslím opakované zpáteční ohlížení se zpět, pokud si z toho tedy zrovna nebereme ponaučení.
Nejsem si jistá, jestli vám tento článek předá to, co by vám předat měl, nebo co bych chtěla, aby vám předal, každopádně doufám, že si z něj každý něco odnese.
Vím, že tohle téma je pro někoho možná dost banální, ale věřím, že i tak pořád aktuální a důležité k uvědomění si.
Sebeužírání z toho, co bylo a mohlo být jinak, nikam nevede. Užívejme si toho, kam nás minulost dovedla a soustřeďme se na to.
Všechno je pak mnohem krásnější. ♥
Komentáře
Okomentovat