Trošku trosky
"Mehehe. Víš co bych nechtěla?"
"No?"
"Maturovat. Hehehehehe."
"Počkej za rok. To se budu smát já tobě."
Tehdy mi tato až trapně se opakující, rádoby lehkovážná konverzace s kamarádkou přišla ještě nesmírně vtipná. Teď už se nesměju. No dobře, směju, ale skrz slzy.
Je tomu tak - čas se nachýlil a jsme na řadě. Pro letošní rok se stáváme těmi známými oběťmi posměšků, vtíravých otázek, stresu a bourání iluzí my. Pomalu ale jistě začínáme svoje tělo a psychiku připravovat nejen na "zkoušku dospělosti", ale taky na nekončící otázky směřující na naši budoucnost. Začíná období, kdy se záměrně vyhýbáme oslavám, svatbám a jakýmkoliv jiným akcím, kde nás může některý (nejen) z rodinných příslušníků oslovit těmi známými ďábelskými slovy: "Ty teď budeš maturovat, že...?" Ne. Nebudu. Já nematuruju. Neptejte se. Nechci. Nevím. NE!
Nekončíme. I přesto, že vypadáte jako sebevětší troska a z vašich očí by touhu po konci zpovědi vyčetl i slepý, nebudete ušetřeni. "No a co potom?" Těžko říct, která z odpovědí se dotyčným zamlouvá víc. Buď nemáte nejmenší tušení, nebo jim řeknete některé ze svých plánů.
V prvním případě dostanete kázání o tom, že už je nejvyšší čas nějaké rozhodnutí uskutečnit a je poměrně nezodpovědné, že jste tak ještě neučinili.
Případ číslo dva ovšem skýtá také velké množství nepěkných reakcí: "Cože, k čemu ti tenhle obor bude?" a "Slyšel jsem, že v tomhle oboru moc není uplatnění." nebo "Hmm, tak to musíš být hodně dobrá, aby tě vzali." V ten moment pak máte chuť přehodnotit všechny svoje plány a v rohu místnosti si nenápadně googlíte, jak se stát popelářem.
Jako by nestačilo, že mezi prvními slovy, co člověk slyšel o prvním školním dni, bylo ono satanovo dílo začínající na M. Jako by bylo málo poslouchat denně učitele, jejichž tajnou zbraní je právě ono slovo. Jako by slogany a reklamní sdělení ohledně této tématiky nenápadně vyskakující na sociálních sítích nebyly už tak dost depresivní.
K tomuhle šílenému kolotoči, na kterém se dělá špatně i těm s nejvytrvalejším žaludkem, se samozřejmě pojí již zmiňovaná povinnost výběru vysoké školy, či jiné budoucnosti. V tolika letech. Budoucnost. Jsem dítě! Vždyť já ani nevím, co si dám zítra na oběd, jak mám rozhodnout o tom, co chci v budoucnu dělat?! Příliš zodpovědnosti. Jak se rozhodnout správně? Kde mám brát čas učit se na přijímačky? Dá se tohle přežít!?
Maturant si na tyto až přespříliš podobné scénáře s tragikomedickou tečkou musí zvyknout a dřív či později je přijmout jako součást prozatímního života. Nic jiného nám nezbývá - jinak bychom k té maturitě snad ani nedošli. A to je, dámy a pánové, teprve září.
"No?"
"Maturovat. Hehehehehe."
"Počkej za rok. To se budu smát já tobě."
Tehdy mi tato až trapně se opakující, rádoby lehkovážná konverzace s kamarádkou přišla ještě nesmírně vtipná. Teď už se nesměju. No dobře, směju, ale skrz slzy.
Je tomu tak - čas se nachýlil a jsme na řadě. Pro letošní rok se stáváme těmi známými oběťmi posměšků, vtíravých otázek, stresu a bourání iluzí my. Pomalu ale jistě začínáme svoje tělo a psychiku připravovat nejen na "zkoušku dospělosti", ale taky na nekončící otázky směřující na naši budoucnost. Začíná období, kdy se záměrně vyhýbáme oslavám, svatbám a jakýmkoliv jiným akcím, kde nás může některý (nejen) z rodinných příslušníků oslovit těmi známými ďábelskými slovy: "Ty teď budeš maturovat, že...?" Ne. Nebudu. Já nematuruju. Neptejte se. Nechci. Nevím. NE!
Nekončíme. I přesto, že vypadáte jako sebevětší troska a z vašich očí by touhu po konci zpovědi vyčetl i slepý, nebudete ušetřeni. "No a co potom?" Těžko říct, která z odpovědí se dotyčným zamlouvá víc. Buď nemáte nejmenší tušení, nebo jim řeknete některé ze svých plánů.
V prvním případě dostanete kázání o tom, že už je nejvyšší čas nějaké rozhodnutí uskutečnit a je poměrně nezodpovědné, že jste tak ještě neučinili.
Případ číslo dva ovšem skýtá také velké množství nepěkných reakcí: "Cože, k čemu ti tenhle obor bude?" a "Slyšel jsem, že v tomhle oboru moc není uplatnění." nebo "Hmm, tak to musíš být hodně dobrá, aby tě vzali." V ten moment pak máte chuť přehodnotit všechny svoje plány a v rohu místnosti si nenápadně googlíte, jak se stát popelářem.
Jako by nestačilo, že mezi prvními slovy, co člověk slyšel o prvním školním dni, bylo ono satanovo dílo začínající na M. Jako by bylo málo poslouchat denně učitele, jejichž tajnou zbraní je právě ono slovo. Jako by slogany a reklamní sdělení ohledně této tématiky nenápadně vyskakující na sociálních sítích nebyly už tak dost depresivní.
K tomuhle šílenému kolotoči, na kterém se dělá špatně i těm s nejvytrvalejším žaludkem, se samozřejmě pojí již zmiňovaná povinnost výběru vysoké školy, či jiné budoucnosti. V tolika letech. Budoucnost. Jsem dítě! Vždyť já ani nevím, co si dám zítra na oběd, jak mám rozhodnout o tom, co chci v budoucnu dělat?! Příliš zodpovědnosti. Jak se rozhodnout správně? Kde mám brát čas učit se na přijímačky? Dá se tohle přežít!?
Maturant si na tyto až přespříliš podobné scénáře s tragikomedickou tečkou musí zvyknout a dřív či později je přijmout jako součást prozatímního života. Nic jiného nám nezbývá - jinak bychom k té maturitě snad ani nedošli. A to je, dámy a pánové, teprve září.
Komentáře
Okomentovat