Mému drahému... folkloru

Po dlouhé době jsem se rozhodla ze sebe něco vyplodit a já děkuju všem, kdo jste na tenhle odkaz ještě nezanevřeli! 

Před malou chvilkou na mě vyskočily fotky z našeho posledního krojového plesu. A hodů. A přespolních hodů. Zkrátka jsem si tak povzpomínala na všechny poslední krojový události, který jsem v posledních letech stihla obejít a posteskla si. 

Pomalu se snažím mentálně připravit na to, že dost možná se bez veselic a radostí tohoto druhu budeme muset obejít i tento rok, ale něco ve mně řve: NE, ZNOVA UŽ NE! VŽDYŤ TO POTŘEBUJEŠ K ŽIVOTU! A je to pravda.

Nevím, jestli dokážu tímhle textem popsat, kolik to pro mě znamená, ale už delší dobu cítím, že to sepsat potřebuju. Možná tak trochu doufám, že si to přečte někdo, kdo řídí celej tenhle svět a bude dělat všechno pro to, aby letos folklorní akce vyšly.

Do kroje mě naši začali oblíkat už jako malou. Byla jsem v tom totiž děsně roztomilá, jako každý dítě tady u nás na Moravě, že. Sice v tom řve, pětkrát spadne, ušpiní si tu sukýnku co "teta šila celej týden a stála hrozně peněz!" a v průvodu se mračí jak kakabus, ale má kroj! Asi jsem taky měla takový chvilky, ale to tehdá, když mamka v mých třech letech zarytě tvrdila, že velkej kroj by teda obléct fakt nesvedla (cože, šest sukní?!), ještě nevěděla, jaký pouto mi k němu vytvoří.

A ejhle, po několika letech přemlouvání tu stojím ve svých patnácti ve velkým kroji. Některé věci se ale nezměnily. Třeba to, jak je mamka pokaždé nervózní, aby mě někdo nepomluvil. Nebo to, jak mně vždycky šíleně utahuje sukně. Jak vyjeknu, když mi váže mašle na rukách nebo jak se musím stokrát otočit, zohnout, poskočit a zatřepat, aby si to hezky sedlo. Parádo trp!

Miluju, jak mají hody každý rok téměř stejný harmonogram, ale pokaždé jsou úplně jiné. Chystání, mája, chystání, zábava, těžký ranní vstávání, oblíkání do kroja, těžký chvíle v kostele, smočit nohy v lavoru, zpátky do kroja a šupito presto do průvodu. Přijíždí přespolní, zavést, zatančit si, pozvat na baru, stihnout sóla, večeřa, sprcha, zpátky na plac. Nástup, bar, tančení, tepačky, rychle dom vyspat se aspoň tři hodiny, úklid, sprcha, kroj, průvod a... zavádka. Ach, ta zavádka.

Nezažila jsem hezčí pocit, než stát na place jen se stárkama a (někdy s dost zaťatou prdelkou) čekat, jaký text zavádkáři zase vyplodili. Jedná se o moment, kdy stojím hrdě a vzpřímeně (opovaž se hrbit, když máš tak krásnej kroj a všichni tě vidí!) a když zrovna nepláču smíchy, brečím dojetím. Jsem dojatá, protože zpívají o nás. Protože se hody vydařily. Protože stojím naproti svému stárkovi, protože mám privilegium být jednou ze čtyř párů stárků a protože se moje jméno takhle jednou objeví v místní kronice. Jsem dojatá, protože mám na sobě vlastní překrásnej kroj, který mi nechaly ušít moje babičky a mamka. Jsem dojatá, protože v tom všem se mnou jedou všichni mí nejbližší přátelé. Dojímám se, protože vidím všechny tetičky, babičky, příbuzný i nepříbuzný, jak se dojímají. Protože vidím lidi bavit se, protože v ten moment jsme tam všichni spolu, celá dědina, protože v ten moment (a tím momentem) všichni žijeme. 

Foklor jsou chvíle, kdy se propojujeme s našimi předky. Kdy ctíme historii a tradice víc, než kdy jindy. Kdy stačí jeden oděv a není tak třeba řešit, "co si zase vezmu na sebe". Jsou to hádky, rvačky, chlast a zranění. Jsou to rozchody, ale taky nová přátelství a lásky. Jsou to hodiny zábavy, bolavých nohou a desítky propocených košil. Jsou to nové početí. Je to život.

📷 Magda Blaha ♥