Začínám

Jdu s kůží na trh. Už je to přespříliš dlouho, co mám pocit, že se v mém životě nic neděje a potřebuju změnu. Pohyb. Krok. A tak jsem se rozhodla ho udělat. Těžko říct, jestli bude směřovat dopředu, nebo dozadu, ale to se nedozvím, dokud to nezkusím. Takže ano! Stojím tu sama za sebe bez jakéhokoliv schovávání dalších textů a jsem připravená sdílet s Váma písmenka, věty a souvětí, které se mi prohánějí hlavou.

Kromě nutné změny a vykročení ze stereotypního života mě k tomuto bláznivému činu vede ještě jedna podstatná věc – potřeba sdělovat. Jsem od přírody poněkud otevřený člověk, co rád říká nahlas svůj názor a nebojí se vyjádřit k všemožným situacím. Spousta lidí píše proto, aby ze sebe dostali něco, co jim leží v hlavě. Nepotřebují, aby to někdo četl. Stačí jim to mít na papíře nebo v počítači, a jsou spokojení, protože už to není v nich. Tenhle způsob terapie se mi taky poměrně zamlouvá, ale jsem poněkud společenský tvor, co lpí na názorech ostatních a potřebě diskutovat, takže o čtenáře rozhodně stojím.

Někdy mi přijde, že jsem dlouhou dobu nic nezažila. Že jen tiše proplouvám životem bez jakéhokoliv většího dobrodružství a celkem mě to děsí. Na sociálních sítích sleduju spoustu lidí a mám pocit, že mají stále nabitý program a pokaždé jsou na jiném místě. Že si vskutku umí užívat života. Když se ale podívám do svého diáře na záznamy z posledního měsíce, nebo do galerie v mém mobilu, zjišťuju, že to vlastně umím taky, jen to nesdílím tak často, jako oni. A možná, že sdílení těchto důležitých chvil je pro mě taky způsob, jak si uvědomit, že něco opravdu dělám. Potřebuju to mít uložený. Ne jen v hlavě, ale třeba právě tady.

Ráda bych Vás nalákala na další článek, nebo Vám řekla, čemu bych se při svém psaní ráda věnovala, bohužel mám zatím jen pár nápadů a taky nerada slibuju něco, o čem si nejsem stoprocentně jistá, jestli zvládnu splnit.

Pokud jste to dočetli až sem, díky!
Pokusím se přesvědčit Vás, i samu sebe, že to zas tak úplně šílenej nápad nebyl.