Jak se (ne)učit

Neděle.
Paradoxně den odvíjející se od slovního spojení "nic nedělat". Studentský život by jej však přejmenoval na slovo mnohem více odpovídající - všeděle. Žádné válení se a zasloužené volno, jaké si v tento den užívali naši předci, nýbrž čtyřiadvacetihodinová bublina, do které se snažíme co nejrychleji sesumírovat všechno, na co jsme měli celý víkend.

Už v sobotu se nám při pomyšlení na neděli a to, kolik budeme mít práce, zlehka zvedá žaludek, ale vesele si užíváme zdánlivě volné soboty dál, nenecháme se přeci ničím omezovat, relax je důležitý!
Když se mi v onu náročnou neděli podaří v dopoledních hodinách vyhrabat z postele, zjistím, že už vlastně ani nemá cenu snídat, protože oběd bude za chvíli.
Z chvíle se nakonec stanou dvě hodiny a tak těsně před obědem spasu všechno, co vidím. A pak si to ohromně vyčítám, protože jen stěží můžu sníst tu ohromnou nálož, kterou mi s (možná trochu zlomyslným) úsměvem na rtech nabere mamka.
Po onom vydatném nedělním obědě (který se většinou protáhne až do odpoledních hodin, jelikož se bez kafíčka, dezertu a drbů neobejde) se - ač nerada - odvalím ke svému učícímu místu s nadějí, že všechno půjde jako po másle a veškeré učení mi naskáče do hlavy tak rychle, jako ten oběd do mého žaludku.

Pro idylické fungování brzkého vstřebávání znalostí si dle návodů na YouTube, Instagramu nebo Pinterestu vytvořím osobitý učební plán zahrnující časové rozmezí, políčka na odškrtávání splněných úkolů, nebo stáhnu aplikaci, která vám řekne, jak dlouho se na práci koncentrujete a odmění vás zdravým stromem ve vašem virtuálním lese.

Hodinu samozřejmě zaplácám tím, aby to nějak vypadalo. Barevné, rozmanité, vzhledné. Po dokončení tohoto stoprocentně fungujícího lifehacku začínám plnit první úkol. Budu-li přesná, první políčko v mém dokonale vypadajícím plánečku, na něž mám hodinu.

Po půl hodině soustředěného civění na první stranu z pěti papírů zděšeně zjišťuju, že ještě neumím ani první větu, natož celou první stranu. Tak. Odteď už se opravdu budu koncentrovat.
Další půhodina v čudu a já jsem teprve na třetí straně. Fajn. Tak na tom mém plánečku trošku poupravím časy, tady to posunu o půl hodiny, tady taky, taaak.
Výborně, papíry pročtené, sice jsem moc neodhadla ten čas a vlastně ani nevím, co jsem četla, ale co na tom sejde. Nejsem robot, abych zvládla všechnu práci dělat na sto procent.

Zasloužím si přestávku. Mám na ni vymezených patnáct minut. Poněkud v šoku zjišťuji, že už je doba večeře. Odbíhám tedy do kuchyně, kde mimo chystání jídla prohazuju několik slov o tom, jak mám těžký život a opět odbíhám do světa povinností. Z patnácti minut se stalo minut dvacet a já si tu večeři prostě sníst musím. Tak si dám dalších deset a u toho projíždím sociální sítě. S bolestí v hrudi je po uplynutí této doby (samozřejmě s několikaminutovým zpožděním) vypínám a vrhám se ke svému plánku.

Další políčko, další předmět, další papíry. Teď jich je pro změnu šest. Nevadí, hecnu se a proletím to jak dívka na koštěti.
Hodina v tahu. Přistihuju se, jak přemýšlím o zítřejším obědě a co si obleču do školy. Čas nenávratně kvapí a tak papíry jen prolistuju, abych věděla, o čem je řeč, a sice trochu provinile, ale přece - odškrtávám další políčko.

Poslední úkol, tentokrát bez pauzy, jelikož si ji nezasloužím - sesumírovat pětiminutové téma a naučit se ho. Google. Vyhledávání. První tři odkazy, druhý se mi líbí nejvíc. Word. Ctrl+C. Ctrl+V. Tohle vymazat, tohle oddělit, změnit písmo, ať se to líp učí, zkrouhnout na jednu stranu aaa tisk. Tisk, to je moje. To mě baví. Nově potištěný papír leží přede mnou. Přichází ta horší část. Naučit se jej.

............

Probouzí mě cuknutí ze spánku, kdy si uvědomuju, že si slintám na svůj čerstvý učící materiál a sedím na židli opírajíc se o psací stůl.
Nevzdávám se, dávám si deset dřepů a pokračuju ve studiu. Po dalším procitnutí ze svého mikrospánku a předstírání před mamkou, že nespím, ale opravdu se učím (jasně neprůhledné skrze otlačení na čele) to vzdávám a jdu spát.

Udělala jsem všechno, co jsem mohla.
Zítra na to ale půjdu jinak, fakt!