Ne všichni hrdinové nosí pláště, někteří učí
"Kdo nic neumí, jde učit."
"Na pajdák chodí ti, co se na jinou vysokou nedostali, ne?"
"A za co těm učitelům jako zvedají ty platy? Za to, že sedí celej den na zadku a ještě mají dva měsíce prázdnin?"
Jsou vám tyhle věty povědomý? Jestli ne, gratuluju, jestli jo, au. Protože buď je sami říkáte, nebo už jste si je někdy vyslechli. A já jsem tu dnes se svým článkem proto, abych vám tyhle názory vyvrátila, ha! Ne, kecám. Myslete si co chcete. Ostatně váš názor vám nikdy nikdo nesebere - nenechejte si ho nikdy nikým brát! Ale než se takhle ostře vůči něčemu vyhraníte, přemýšlejte nad tím. To ostatně učíme i naše děti. Jako učitelé. Jako ti, kteří nic neumí, a proto pracují s dětmi. Což je vlastně naprosto jednoduchá práce, ne? Nemám pravdu, rodičové? :)
Jo, možná dnes budu trochu ostrá. Taky už víte, že píšu, když jsem dojatá nebo nas*aná. Tady zkombinuju asi obojí dohromady. Maličko jsem k problematice učitelství přičichla a cítím, že už o tom můžu něco říct a napsat. Vím, že je spousta erudovanějších pedagogů a odborníků, kteří překypují léty praxe a rozhodně vědí, o čem mluví, ale třeba vás zaujme i pohled někoho, kdo sám neučí, pořád ještě studuje a ačkoliv má občas pocit, že už chápe všechno na světě, nerozumí vůbec ničemu. Jednomu ale jo. Že učitelé nejsou lidi, co nic neumí.
Každým dnem si totiž uvědomuju víc a víc, co se v učitelích skrývá. Pojďme si takhle zezačátku říct, že pochopitelně není učitel jako učitel, stejně tak jako není kuchařka jako kuchařka, prodavačka jako prodavačka nebo podnikatel jako podnikatel. Já dnes budu psát o těch učitelích, kteří šli na pajdák (nebo třeba i rovnou do praxe) s tím, že chtějí učit a chtějí být zkrátka učitelem a ne mučitelem.
Takovej učitel v sobě totiž pak skrývá nespočet dalších profesí, které musí zvládat. Rozhodně je taky manažer. To je ta osoba, která odpovídá za chod jemu svěřené organizace. A to je třída. Manažeři jsou jak třídní, tak netřídní učitelé. Tihle manažeři se totiž musí pořád dívat dopředu. Musí mít ve třídě pořádek, aby vůbec výuka (a s ní i přenos nějakých informací a dovedností) mohla probíhat. Dále je vychovatel. Žáka, kterému chybí vychování, těžko něco naučíte. A i přesto, že si to vychování donese z domu, výchova se do pedagogické praxe zkrátka propisuje denně. Učitelé jsou často také terapeuti a psychologové. Vnímají psychické rozpoložení svých žáků a s nimi musí pracovat. Hovoří o jejich problémech a snaží se je řešit. Naslouchají, doporučují a odkazují na další pomoc. Občas jsou taky detektivové - kdy luští například jednodušší záhady typu "kam zmizela ta třídní kniha" (zdravím všechny milovníky Cimrmana), ale také závažnější, třeba když je žák zničehonic příliš zamlklý nebo se vyhýbá očnímu kontaktu. Někdy je učitel taky lékař, velmi často administrátor nebo odborný konzultant... a v neposlední řadě pochopitelně musí rozumět předmětu a látce, kterou vyučují. Musí mít znalosti, který získají třeba právě na tom zpropadeným pajdáku!
Bohužel je učitel taky nezřídka kdy boxovacím pytlem, tím nejhorším člověkem na světě, tlustým člověkem, škaredě oblečeným člověkem, zrádcem, hlupákem nebo nepřítelem. A s těmito rolemi se pak ten člověk, kterej šel učit, protože nic jinýho neumí, musí srovnat. Musí polknout a druhý den do té stejné třídy nastoupit znovu. Nesmí si některý urážky brát příliš osobně, musí neustále analyzovat svoje žactvo i sám sebe, najít balanc mezi zapálením a vyhořením, usmívat se, působit pozitivně, předávat žákům optimismus a chuť do učení, opravovat písemky, vymýšlet zábavné hodiny, hledat vhodné pracovní materiály a neustále se seznamovat s legislativou, aby neudělal nějaký přešlap.
Jestli bych si přála něco, co byste si po přečtení tohohle textu měli odnést, tak to, že učitelé jsou taky jenom lidi plný emocí, kteří se denně snaží větším či menším nadějím národa něco předat a jít jim příkladem, a to často na úkor vlastního já. Chápu, že můžete argumentovat tím, že výběr povolání je svobodná volba každého. Jistě, že je. Ale protože jsme si každý určitým stupněm vzdělání prošli, máme pocit, že školství rozumíme. Že bychom to udělali lépe. Že učit může každý. Máme pocit, že učitelé nedělají dost. Ale dělají, vážně. Dělají, co je v jejich silách pro to, aby svoje menší či větší svěřence zaujali, inspirovali a motivovali. Dávají kus ze sebe, aby jiní mohli utvořit celek.
Proto se takhle při konci roku na svoje učitele usmějte, zamyslete se nad tím, co nosného vám předali, poděkujte jim za to a hlavně k nim buďte vlídní. Buďte k nim vlídní jako ke komukoliv jinému. Buďte k nim vlídní stejně tak jako k paní prodavačce v obchodě, servírce v restauraci nebo zdravotní sestře v nemocnici. A neustále mějte na paměti, že dělají co můžou. A že je toho dost.
Komentáře
Okomentovat