Umění o(d)pustit

Předem varuju všechny z vás, kteří úplně neholdujete niternímu světu a neradi se nimráte v životním bahýnku, do kterýho prostě někdy musíte po hlavě a do takových hlubin, o jakých se vám nesnilo. Pokud nejste takhle nastavení, raději přestaňte číst už v tomhle momentě, protože jinak mě budete mít za blázna. A vy, co se na život díváte z možná trochu jiné perspektivy - třeba právě té vnitřní - pokračujte směle dál.

Věřím, že jste se s tím už někdy setkali. S větou, že klíčem k řešení problémů je odpuštění. A možná jste touhle větou pohrdali úplně stejně jako já. Jak jako odpuštění může něco vyřešit?

Jak můžu odpustit člověku, kterej mi udělal TOHLE? Jak můžu odpustit křivdy, nevěru, zradu… tak zásadní věci, kterých se na mě jiní dopustili? Akorát ucouvnu a ten člověk si z toho nic nevezme. Nezaslouží si moje odpuštění, ať už mi raději neleze na oči!

Měla jsem to taky tak. Taky jsem mela pocit, ze tím, že někomu odpustím, mu udělám službu. Pravda je jiná. Dělám službu sobě samé.

Pojďte se se mnou nad tím zamyslet - představte si člověka, kterej vám hnul žlučí, kterej vám udělal nějakou sviňárnu, člověka, co vás zradil, pomluvil, neprávem vás z něčeho obvinil… proč to udělal? Možná na to nepřijdete, ale možná taky jo. Co je ale jistý, tak to, že v danou chvíli zkrátka jednal, jak jen svedl. Třeba se zachoval jak idiot a třeba ho to teď mrzí, třeba taky ne. O to víc je na vás, abyste mu odpustili. Zni to zvráceně, jen jak to po sobe čtu, musím se smát, na tohle ode mě nejste zvyklí, já nejsem žádnej osvícenec, Buddha, psycholog, terapeut ani životní guru, ale jedno vím jistě - že mi tahle znalost otevřela oči a přála bych si, aby si na tohle třeba mladší Tereza přišla dřív, tak to podsouvám vám, třeba se bude hodit, ha.

Moment! Tohle měl být návod, jak to udělat. Jak odpustit. Tak znova. Představte si toho člověka, kterej vám nějak ublížil, a taky jeho jednání, kterým ve vás ten pocit ublížení vyvolal. Pro vás nepochopitelný, pro něj třeba přirozený. Zkuste se na chvíli vžít do jejich postavy, životní role. Představte si sebe na jejich místě a chvíli k nim nebuďte tolik přísní. V tomhle momentě mi pomáhá věta: Vždyť on/ona je vlastně docela chudák/chudina. Jednal/a tak, protože… a často si uvědomíte, že víc než vám ublížil dotyčný sám sobě.

Chápete? Dává to trochu smysl? Vím, někdy to nejde, můžeme se vzpírat, bojovat s tím, bojovat s pocitem, že si to danej člověk nezaslouží. Nemusíte mu říkat, že jste mu odpustili. Nemusí to vědět. Stačí, že si to vyřešíte v sobě, a to je nejvíc!

A teď vůbec nemluvím jen o těch jóó velkých křivdách, ale taky o těch, který zažíváme denně. „Učitelka na mě byla pěkně hnusná, dnes se chová jako kráva.“ Ale nenechám si zkazit celej den tím, že se na ni budu zlobit. Odpustím jí, protože jinak je moc prima a asi má špatnej den. Třeba plánovala do noci výlet pro naši třídu a někdo jí do toho hodil vidle, třeba na ni byl hnusnej ředitel, třeba i k ní se dnes někdo choval jako kráva.

„Tramvaják mě seřval, ze stojím ve dveřích, co mám jako dělat, když je v šalině plno?! Taky by mohl s lidma komunikovat slušně.” Ale možná jsem jen už pátej člověk, co si dnes do tech dveří stoupl a on přes něj nevidí. A když nevidí, ohrozí dopravu a všechny pasažéry. Možná ho to stresuje.

„Ta číšnice byla protivná jak psí zadek, tak hroznou obsluhu jsem dlouho nezažila!” Možná byla protivná, protože neměla být vůbec v práci. Třeba vzala službu za nemocnou kolegyni a přitom měla naplánovaný skvělý rande nebo výlet, na který se těšila celý týden. „Ten chlap do mě vrazil a ani se neomluvil.” Škoda, ale třeba neměl takový rodiče jako já, takový, co by ho naučili dobrýmu vychování.

A kdybych měla jít trochu hlouběji, nadhodím třeba: „Moje matka je hrozná. Až vyrostu, nikdy nebudu jako ona. Její výchova a neustálý zakazování mě ubíjí, to jí nikdy neprominu.“ A možná taky prominu, až zjistím, jakým dětstvím si vlastně prošla ona.

Zkuste si někdy ty situace třeba takhle dobarvit, když už nic. Vymyslet si “omluvný” scénáře, proč se ten člověk zachoval tak, jak se zachoval. Věřím tomu, že většina lidí nedělá zlý věci záměrně. Jen je „prostě dělá“. A to, jak se otisknou do nás, už je… jen na nás.

A tím asi končí moje dnešní poselství!

O(d)pouštějte s pokorou a nebojte se toho. Děláte službu především sami sobě. ♥