Co (ne)děláme o zkouškovým a (ne)bojíme se to přiznat
Žerem jak neurvalí. Předsevzetí nepředsevzetí, jak nový rok odhalí svůj první měsíc a s ním první zkouškové v tomto školním období, je třeba si uvědomit, že když musí člověk myslet, musí taky hodně jíst a vysněná postava, zdravý životní styl a spokojená střeva jdou stranou. Je třeba myslet takticky, chce to hodně cukrů, čokoládičky, to je potřeba, samozřejmě, aby nám mozek pracoval. Nebo brambůrky - člověk si to učení musí udělat nějak hezký. Odměnit se je třeba. Co odstavec, to brambůrka. Nebo co věta. Nebo... no dobře, tak já ty brambůrky prvně sním a pak se to fakt naučím!
Nežerem vůbec. Když se datum zkoušky nachýlí, žaludek se zcvrkne a nenasoukáte do sebe nic, seč vaše břicho vydává sebehlasitější nesouhlasné tóny. A když, tak to taky může dopadnout tak, že začnou pracovat nervy a zápasit s obsahem vašeho žaludku. Tak co je potom lepší?
Pijeme. A naše ledviny zažívají podstatný šok, neboť oproti běžnému pitnému režimu ve školním roce, kdy do sebe stěží nalijeme litr vody denně, se objem tekutin v těle rapidně zvýší. Když se totiž konečně odhodláme učit, přípravy musí být se vším všudy - nestačí jen výše zmiňované jídlo, důležité je také neumřít žízní. V praxi to pak vypadá tak, že během pár minut máte kromě prázdného talíře také prázdnou sklenici, protože tato činnost je pořád příjemnější, než učení.
Pijeme. Teď v tom slova smyslu, jak jste si to dost možná vykládali už u předchozího odstavce. Pít se zkrátka musí. I takhle. Ať už na úspěch, nebo na žal.
Zjišťujeme, že bychom měli vymalovat a vymést pavučiny. Protože každý moc dobře ví, jak je zajímavá stěna, když před váma leží tuny papírů, jejichž obsah byste měli nasoukat do hlavy. Často se taky stává, že ty pavučiny opravdu vymeteme. A vysajeme. A umyjeme nádobí, utřeme prach, vytřeme zem, vyžehlíme, naučíme se prát a umyjeme okna (ano, i když mrzne).
Hledáme si práci. Protože tuhle zkoušku fakt nedáte, to jako bez šance. Raději makat, mít peníze a k tomu ještě bezstarostný život, ne tyhle nervy, za to mi to nestojí!
Hledáme si jinou školu. Protože celý život už jenom makat, to teda nevím, přišla bych o studentský život a status a teď jsou ty slevy na jízdný a vůbec, všechny ty výhody, žejo. Prostě zkusím něco lehčího.
Lžeme. Někdy je to totiž jednodušší, než před ostatníma uznat, že jsem tu nejjednodušší zkoušku, kterou měl údajně dát "každej debil" nedala. A oni se ti rodiče taky neuklidní sami od sebe, že.
A v neposlední řadě - všem říkáme, že se musíme učit. Zaprvé kvůli tomu, že to tak opravdu je, zadruhé - snažíme se to tím neustálým opakováním připomenout hlavně sami sobě a zatřetí se to dá někdy využít jako dost dobrá výmluva pro to, abychom nemuseli na akci, na kterou se nám absolutně nechce.
Nežerem vůbec. Když se datum zkoušky nachýlí, žaludek se zcvrkne a nenasoukáte do sebe nic, seč vaše břicho vydává sebehlasitější nesouhlasné tóny. A když, tak to taky může dopadnout tak, že začnou pracovat nervy a zápasit s obsahem vašeho žaludku. Tak co je potom lepší?
Pijeme. A naše ledviny zažívají podstatný šok, neboť oproti běžnému pitnému režimu ve školním roce, kdy do sebe stěží nalijeme litr vody denně, se objem tekutin v těle rapidně zvýší. Když se totiž konečně odhodláme učit, přípravy musí být se vším všudy - nestačí jen výše zmiňované jídlo, důležité je také neumřít žízní. V praxi to pak vypadá tak, že během pár minut máte kromě prázdného talíře také prázdnou sklenici, protože tato činnost je pořád příjemnější, než učení.
Pijeme. Teď v tom slova smyslu, jak jste si to dost možná vykládali už u předchozího odstavce. Pít se zkrátka musí. I takhle. Ať už na úspěch, nebo na žal.
Hledáme si práci. Protože tuhle zkoušku fakt nedáte, to jako bez šance. Raději makat, mít peníze a k tomu ještě bezstarostný život, ne tyhle nervy, za to mi to nestojí!
Hledáme si jinou školu. Protože celý život už jenom makat, to teda nevím, přišla bych o studentský život a status a teď jsou ty slevy na jízdný a vůbec, všechny ty výhody, žejo. Prostě zkusím něco lehčího.
Lžeme. Někdy je to totiž jednodušší, než před ostatníma uznat, že jsem tu nejjednodušší zkoušku, kterou měl údajně dát "každej debil" nedala. A oni se ti rodiče taky neuklidní sami od sebe, že.
A v neposlední řadě - všem říkáme, že se musíme učit. Zaprvé kvůli tomu, že to tak opravdu je, zadruhé - snažíme se to tím neustálým opakováním připomenout hlavně sami sobě a zatřetí se to dá někdy využít jako dost dobrá výmluva pro to, abychom nemuseli na akci, na kterou se nám absolutně nechce.
Komentáře
Okomentovat