Pohádky > hádky

To, jak je dnešní doba uspěchaná, si každý z nás zažívá na vlastní pěst. Honíme se. Za bohatstvím, partnery, krásou, dokonalou postavou, štěstím. Často čteme miliony motivačních knih, denně sjíždíme povzbuzující profily na Instagramu, vyhledáváme recepty na štěstí, podle kterých stejně nedovedeme vařit, protože nemáme všechny potřebné suroviny a do obchodu se nám zrovna nechce.

A pak - z toho věčného kolotoče a touhy nestát na místě - vám vaše tělo ukáže, že ačkoliv máte svůj den, týden, život... naplánovaný důkladně a detailně dopředu, jste dost naivní, protože ten, kdo si bude udávat svůj vlastní směr, je jedině ono samo. A vy ho dřív či později stejně musíte poslechnout, protože byste si jinak nemuseli naplánovat už nikdy nic.

Jaro a podzim jsou moje nejoblíbenější roční období a zároveň, paradoxně, období, které strávím pozorováním z okna, protože se těžko vypořádávám se změnama. Častokrát jsem pohrdala lidmi (a teď k nim patřím), kteří si nevážili svého zdraví a odsuzovala jsem, když se hrnuli do práce (nebo i jinam) i v případě, že se necítili dobře. Kdy si mysleli, že Paralen je všemocný, několik dní je podrží na nohou, jeden den odpočinek a opět nástup na známou dráhu točící se pořád stejným směrem. Zdraví je vedlejší, teď mám práci. V tu chvíli se tělo ozve znovu. Nepřichází pomalu, ale hlasitě a rázně udeří. Tady je srandy konec, navštiv doktora, začni o sebe pečovat. Dej si pauzu. Já osobně bych si teda myslela, že pauzuju až moc (taky se už několik let pilně věnuju prokrastinaci a to jde ruku v ruce, ne?), ale asi jsem se mýlila.

Ačkoliv jsem v předchozím odstavci chtěla apelovat na to, ať posloucháte své tělo a dáváte mu, co potřebuje ihned (ano, i takto), záměr dnešního sdělení je poněkud jiný. Každopádně, abych si obhájila, že jsem doteď nemluvila o hruškách, a chystám se na baně, tento příběh má návaznost. Odeberu poetičnost a zestručním to.
Ležím v posteli, protože jsem idiot a přešla jsem nemoc, a místo toho, abych dělala něco užitečného (ano, to se dá dělat i v posteli!) (teď nemyslím tohle)... jsem vlastně udělala něco ještě užitečnějšího. Já, filmový barbar, neznalec všech kulťáků - jsem dnes přistoupila na to, že se podívám na animák. Věřím tomu, že ho spousta z vás viděla, jedná se o Vzhůru do oblak. Jasně, že ho všichni znáte, ještě aby ne, je to pohádka z roku 2009 (ou, to už je 9 let) a já nejsem normální, že jsem ho viděla až teď, ale... o to tady taky nejde!

Jde o to, že jsem si uvědomila, jak podstatou roli hrají pohádky v našich životech. Ve všech, nejen v těch dětských.

 Proč vlastně malým dětem pouštíme pohádky, zobrazující idealistický pohled na svět a sami se od nich později distancujeme?

Někdo se na ně z principu nedívá, protože ví, že skončí šťastně, já (a spousta dalších!) to na nich naopak miluju. S těžkým srdcem zvládám chvíle, kdy tuším, že nastane zvrat, protože ten musí být v každé pohádce, že ano, jinak by to totiž nebyla pohádka. Těžce nesu, když se hlavní hrdina vypořádává s něčím nelehkým (někdy až přehnaně emotivně, uznávám), ale když je mi opravdu nejhůř (nepřeháním), uklidím se, že všechno dobře dopadne. A proto u toho dokážu vydržet až do konce. Protože se těším na ten krásný, sladký a sluncem zalitý šťastný konec.

A to je to, co jsem chtěla sdělit. Že když je člověku nejhůř, nebo neví odkud, kudy a kam, možná by se - místo hledání toho, co, jak a proč - zkrátka měl podívat na pohádku, která mu minimálně do toho nekonečného pobíhání vnese pocit, že i když nedoběhne do cíle první, nestává se poraženým. A že i ty pozemský věci můžou končit šťastně, a to přesto, že z toho, co se právě děje, máte scvrknutý žaludek a stáhlý půlky. 

Nejlepšími kuchařkami na štěstí jsou pohádky.
Tam se totiž pokrm vždycky vyvede.
A to nemusíte ani vařit.