Muži ve světle reflektorů
To, že jsou muži prasata největšího kalibru, nemají city, ale zato vysoké ego, jsou chlupatí, smradlaví, hluční a líní už všichni dobře známe. Dovolte mi, ač s podivem, abych dnes popsala muže v trochu jiném světle, než je nám obvykle podstrkováno a bezmyšlenkovitě globálně schvalováno bez toho, abych cokoliv z výše uvedeného vyvrátila - takoví jsme občas všichni - bez rozdílu pohlaví!
K tomuto možná až srdceryvnému uvědomění si pravé podstaty mužnosti jsem došla předminulý pátek - v den, kdy se u nás stavěla mája. Nikdy jsem při stavění máje nebyla tak dojatá, jako letos, ale pravděpodobně to má dost co dělat s tím, co se vám v dnešním článku snažím sdělit.
Že si kluci přes hody vytrpí hodně, je všeobecně známý fakt - ať už jde o nedostatek spánku, propocený kroj, prázdnou peněženku z důvodu placení na sóle, nebo vlka na prdelce - ale nikdy mě nepřestane překvapovat, s jakou grácií to dělají.
Ve chvíli, kdy jsem došla na plac, přivezli nikoliv kluci, ale MUŽI ulepení od smole, s roztrhanýma trikama, poškrábanýma zádama a rukama od kúry stromu, který nezanechal jedinou dušičku bez strachu. Nepotřebovali si jít lehnout, ani odpočívat. Jediné, co je zajímalo, bylo to, aby mája brzo stála a hody mohly být zahájeny.
A od toho momentu započal rytmus, který by se dal přirovnat k chodu švýcarských hodinek. Tak jako každý rok se začalo (možná naoko zmateně) pobíhat, přinášet, přenášet, odnášet a pořvávat. Vyjma vázání mašliček na korunu hodovního symbolu je celý proces stavění jen v režii mužů. Všechno do sebe zapadá, jak má. Přichází čas zvedání. Zvedání máje a taky zvedání všech zbylých přihlížejících, kteří bez přemlouvání zanechávají své pivo pivem a vrhají se přiložit ruku k dílu, protože jak je známo - čtyři ruce stihnou více a ve dvou se to lépe táhne - tentokrát v podstatněji větších počtech.
Všichni zástupci mužského pohlaví se chopí svého náčiní (žebřů, bodáků a lan, aby bylo jasno!!) a následují pokyny velitele. Za chvíli mája stojí a mně se chce skoro až brečet, protože si uvědomuju, že nebýt těch, na který my ženský (taky samozřejmě naprosto nedokonalý) neustále nadáváme, tak nám ani nestojí mája. A to je to nejmenší. Ještě krásnější potěšení pak přináší pohled na všechny pracanty, radující se ze společného výsledku.
A tak přicházím k závěru, jak krásně to v tom životě máme nastavený. Že ženy by měly být alespoň někdy i ty křehké bytůstky, které si nechají otevřít omniovku, i když moc dobře vědí, že by to zvládly samy. A že se ti chlapi jednou za čas musí pořádně zaprasit, nejlépe u činnosti, která je prospěšná pro všechny, abychom si uvědomily, a vlastně i uvědomili, že tohle je to, pro co jsou stvoření.
To jde pak všechen smrad a špína stranou. Teda nejde, ale tak nějak to vadí míň. ♥
K tomuto možná až srdceryvnému uvědomění si pravé podstaty mužnosti jsem došla předminulý pátek - v den, kdy se u nás stavěla mája. Nikdy jsem při stavění máje nebyla tak dojatá, jako letos, ale pravděpodobně to má dost co dělat s tím, co se vám v dnešním článku snažím sdělit.
Že si kluci přes hody vytrpí hodně, je všeobecně známý fakt - ať už jde o nedostatek spánku, propocený kroj, prázdnou peněženku z důvodu placení na sóle, nebo vlka na prdelce - ale nikdy mě nepřestane překvapovat, s jakou grácií to dělají.
Ve chvíli, kdy jsem došla na plac, přivezli nikoliv kluci, ale MUŽI ulepení od smole, s roztrhanýma trikama, poškrábanýma zádama a rukama od kúry stromu, který nezanechal jedinou dušičku bez strachu. Nepotřebovali si jít lehnout, ani odpočívat. Jediné, co je zajímalo, bylo to, aby mája brzo stála a hody mohly být zahájeny.
A od toho momentu započal rytmus, který by se dal přirovnat k chodu švýcarských hodinek. Tak jako každý rok se začalo (možná naoko zmateně) pobíhat, přinášet, přenášet, odnášet a pořvávat. Vyjma vázání mašliček na korunu hodovního symbolu je celý proces stavění jen v režii mužů. Všechno do sebe zapadá, jak má. Přichází čas zvedání. Zvedání máje a taky zvedání všech zbylých přihlížejících, kteří bez přemlouvání zanechávají své pivo pivem a vrhají se přiložit ruku k dílu, protože jak je známo - čtyři ruce stihnou více a ve dvou se to lépe táhne - tentokrát v podstatněji větších počtech.
Všichni zástupci mužského pohlaví se chopí svého náčiní (žebřů, bodáků a lan, aby bylo jasno!!) a následují pokyny velitele. Za chvíli mája stojí a mně se chce skoro až brečet, protože si uvědomuju, že nebýt těch, na který my ženský (taky samozřejmě naprosto nedokonalý) neustále nadáváme, tak nám ani nestojí mája. A to je to nejmenší. Ještě krásnější potěšení pak přináší pohled na všechny pracanty, radující se ze společného výsledku.
A tak přicházím k závěru, jak krásně to v tom životě máme nastavený. Že ženy by měly být alespoň někdy i ty křehké bytůstky, které si nechají otevřít omniovku, i když moc dobře vědí, že by to zvládly samy. A že se ti chlapi jednou za čas musí pořádně zaprasit, nejlépe u činnosti, která je prospěšná pro všechny, abychom si uvědomily, a vlastně i uvědomili, že tohle je to, pro co jsou stvoření.
To jde pak všechen smrad a špína stranou. Teda nejde, ale tak nějak to vadí míň. ♥
Komentáře
Okomentovat