Ženské sebetrýznění
Řeknu vám, to byl zase jednou perfektní nápad, vybrat si zrovna lakování nehtů jako oddychovou činnost v pauze mezi učením. Jednoduše jsem si bázlivě myslela, že se potom budu cítit uvolněná, zrelaxovaná a připravená na vstřebávání dalšího učiva s vyčištěnou hlavou. Nebyl by to můj život, kdyby mě během několika sekund nepřesvědčil o opaku a nevysmál se mi do ksichtu.
Odkládám tedy učení s myšlenkou, že si zasloužím odpočinek. Rozhoduju se, jakým způsobem své zasloužené oddechnutí vyplním a zavrhuju sociální sítě, protože jak se znám, strávím na nich kdoví jak dlouho a pak se mi do toho učení nebude chtít už vůbec. Ha, kdybych jen věděla!
Prohlížím si své ruce a už pár dní zanedbanou manikúru, jak jinak, než kvůli nesmyslnému množství učiva, jež se na nás s blížící se maturitou valí ze všech stran.
Jdu si pro odlakovač, vatové tamponky a vybírám si mezi svými oblíbenými temně rudými barvami. Mám jasnou favoritku, ale pak se zarážím, protože tuto barvu jsem měla nedávno. Vybírám tedy jinou ze svých tmavých laků.
Odlakovávám zbytky starého laku. Jde to poněkud ztuha, je zvláštní, že když jej člověk chce dostat dolů, tak se drží zuby nehty, ale když si přeje, aby mu vydržel co nejdýl, tak se s výsměchem odloupe a odchází neznámo kam.
Beru do rukou novou okrasu mých nehtů a začínám lakovat. Sakra. Kdy se to stalo, že ten lak takto ztuhl!? Vždyť si dávám pozor na to, aby nezůstal dlouho otevřený! No, dobrý, nalakovat to ještě jakž takž jde. Ale budu muset udělat druhou vrstvu, protože ta první je moc světlá a taky dost odporná. Levá ruka by byla, teď přejděme k té horší - pravé, kde je množství laku nejobsáhleji zastoupeno všude po prstech, jen ne rovnoměrně na nehtech.
No, tak to je teda pěknej hnus. Nejen, že to vypadá jak manikúra od tříletého dítěte, ale taky musím po každém namočení štětečku lak zavřít a jako magor zběsile hrkat, aby se na štěteček vůbec nějaký materiál ještě dostal. A to vypadalo, že je ho tam ještě habaděj. To mi vysvětlete, proč ty štětečky nemůžou udělat delší!
Vypadá to hrozně, ale nevzdávám se. Nemůžu to přece hned odlakovat... všichni přece víme, jaké jsou ruce poté, co se z nehtů snažíme dostat rudé laky. A taky by to byla přece škoda! Terezo, vydrž. Ještě druhá vrstva, bude to určitě vypadat hezky, jen to chce trpělivost (které mám teda sakra málo)!
Druhá vrstva je ještě horší. Nehty mi narostly tak o jeden centimetr. Nikoliv do délky, ale do výšky. Během vteřiny lak na nehtech zasychá a už není možnost, jak tu hrůzu opravit. Stále se nevzdávám. Musím to dokonat, když už jsem si s tím dala tolik práce. Chystám se na druhou vrstvu u pravé ruky a abych se trochu uklidnila, prohlížím si právě dokončenou ruku levou. Když to kolem těch nehtů odlakuješ, nebude to tak hrozný. To už tam zbude jen to hezký a bude to vypadat dobře, uklidňuju se. Vím, že lžu sama sobě. Vypadá to naprosto odporně. Jako hustá, napůl zaschlá barva rozpatlaná po stěně všemi různými směry, protože jinak to prostě nešlo.
Popadá mě amok, vrhám se na vatové tamponky a odlakovač a zuřivě a nekoordinovaně stírám celou tu půlhodinovou práci dolů. Tamponky odhazuji na zem a nejraději bych je v momentě pošlapala a spálila. A svoje ruce taky, protože vypadají, jako bych je právě vymáchala v louži krve.
Končím. Na tohle nemám nervy. Ruce schovávám pod deku, abych se na ně nemusela dívat a zbytečně nervovat. Už si ty nehty lakovat nebudu! A ten lak vyhazuju, okamžitě! Takový nervy mi za to nestojí.
......
Za patnáct minut si nehty lakuju znova. Tentokrát vybírám barvu řidší a stačí jí jedna vrstva.
No a ten DEBILNÍ lak si nakonec přece jen nechám. Je ho tam ještě hodně a bylo by ho škoda, třeba s ním někdy budu mít větší trpělivost, že jo.
Odkládám tedy učení s myšlenkou, že si zasloužím odpočinek. Rozhoduju se, jakým způsobem své zasloužené oddechnutí vyplním a zavrhuju sociální sítě, protože jak se znám, strávím na nich kdoví jak dlouho a pak se mi do toho učení nebude chtít už vůbec. Ha, kdybych jen věděla!
Prohlížím si své ruce a už pár dní zanedbanou manikúru, jak jinak, než kvůli nesmyslnému množství učiva, jež se na nás s blížící se maturitou valí ze všech stran.
Jdu si pro odlakovač, vatové tamponky a vybírám si mezi svými oblíbenými temně rudými barvami. Mám jasnou favoritku, ale pak se zarážím, protože tuto barvu jsem měla nedávno. Vybírám tedy jinou ze svých tmavých laků.
Odlakovávám zbytky starého laku. Jde to poněkud ztuha, je zvláštní, že když jej člověk chce dostat dolů, tak se drží zuby nehty, ale když si přeje, aby mu vydržel co nejdýl, tak se s výsměchem odloupe a odchází neznámo kam.
Beru do rukou novou okrasu mých nehtů a začínám lakovat. Sakra. Kdy se to stalo, že ten lak takto ztuhl!? Vždyť si dávám pozor na to, aby nezůstal dlouho otevřený! No, dobrý, nalakovat to ještě jakž takž jde. Ale budu muset udělat druhou vrstvu, protože ta první je moc světlá a taky dost odporná. Levá ruka by byla, teď přejděme k té horší - pravé, kde je množství laku nejobsáhleji zastoupeno všude po prstech, jen ne rovnoměrně na nehtech.
No, tak to je teda pěknej hnus. Nejen, že to vypadá jak manikúra od tříletého dítěte, ale taky musím po každém namočení štětečku lak zavřít a jako magor zběsile hrkat, aby se na štěteček vůbec nějaký materiál ještě dostal. A to vypadalo, že je ho tam ještě habaděj. To mi vysvětlete, proč ty štětečky nemůžou udělat delší!
Vypadá to hrozně, ale nevzdávám se. Nemůžu to přece hned odlakovat... všichni přece víme, jaké jsou ruce poté, co se z nehtů snažíme dostat rudé laky. A taky by to byla přece škoda! Terezo, vydrž. Ještě druhá vrstva, bude to určitě vypadat hezky, jen to chce trpělivost (které mám teda sakra málo)!
Druhá vrstva je ještě horší. Nehty mi narostly tak o jeden centimetr. Nikoliv do délky, ale do výšky. Během vteřiny lak na nehtech zasychá a už není možnost, jak tu hrůzu opravit. Stále se nevzdávám. Musím to dokonat, když už jsem si s tím dala tolik práce. Chystám se na druhou vrstvu u pravé ruky a abych se trochu uklidnila, prohlížím si právě dokončenou ruku levou. Když to kolem těch nehtů odlakuješ, nebude to tak hrozný. To už tam zbude jen to hezký a bude to vypadat dobře, uklidňuju se. Vím, že lžu sama sobě. Vypadá to naprosto odporně. Jako hustá, napůl zaschlá barva rozpatlaná po stěně všemi různými směry, protože jinak to prostě nešlo.
Popadá mě amok, vrhám se na vatové tamponky a odlakovač a zuřivě a nekoordinovaně stírám celou tu půlhodinovou práci dolů. Tamponky odhazuji na zem a nejraději bych je v momentě pošlapala a spálila. A svoje ruce taky, protože vypadají, jako bych je právě vymáchala v louži krve.
Končím. Na tohle nemám nervy. Ruce schovávám pod deku, abych se na ně nemusela dívat a zbytečně nervovat. Už si ty nehty lakovat nebudu! A ten lak vyhazuju, okamžitě! Takový nervy mi za to nestojí.
......
Za patnáct minut si nehty lakuju znova. Tentokrát vybírám barvu řidší a stačí jí jedna vrstva.
No a ten DEBILNÍ lak si nakonec přece jen nechám. Je ho tam ještě hodně a bylo by ho škoda, třeba s ním někdy budu mít větší trpělivost, že jo.
Komentáře
Okomentovat