(Ne)vinní návštěvníci

K sepsání tohoto článku mě přivedlo několik večerů strávených ve vinném sklípku, kde bylo mým posláním obsluhovat zákazníky, kteří si zaplatili za šestihodinové posezení, jídlo a spoustu vína. Obecně mylným faktem je, že obsluha má v tomto případě značné výhody – kupříkladu může na konci sezení vypadat stejně vesele, jako velectění hosté. Pokud to nadřízený dovoluje, proč ne, já si ale raději zachovávám hlavu čistou, aby mi neunikl jakýkoliv postřeh z večera, který by stál za zmínku.

Má hodnocení se značně odráží od délky doby strávené tímto pozorováním a také od množství vína, jež steklo do hrdel účastníků zájezdu. Pojďme si to tedy vzít hezky popořádku. Hodinovém pořádku.

Hodina první: Přicházím do sklípku. Zákazníci se na mě usmívají, vesele mě zdraví, jsou plní síly. Žasnu při pohledu na perfektně oblečené muže se stylovými košilemi pečlivě zakasanými v kalhotách a upravené ženy s botkami na podpatcích a dokonale napudrovanými obličeji.

Hodina druhá: Dámy začínají elegantně odkládat své kožíšky a vesty vedle sebe a střeží je jako oko v hlavě, aby si je snad neumazaly pomazánkou, nebo aby jim nespadly na zem. Pánům již začíná být také tepleji, a tak rozepínají své knoflíky na manžetách a úhledně ohrnují rukávy. Navzájem se smějí svým vtipům, jejich hlasy jsou klidné. Konverzace, které probíhají mezi nimi a mnou, jsou čistě prosby o přinesení vína, chlebů či vody.

Hodina třetí: Na stolech začíná být nepořádek. Snažím se průběžně vyhazovat použité ubrousky a napůl rozžvýkané kozí rohy poházené po stole a udržovat alespoň trochu estetičnosti. Hosté mě prosí, abych si k nim přisedla. Někteří muži hádají můj věk. „Šestnáct? Nene, dvacet jedna!“ – noo, skoro. Snažím se usmívat, i přesto, že mi jejich vtipy nepřipadají vtipné.  Je načase zahájit druhou řízenou degustaci. Hostům se to zdá příliš brzy, asi se chtějí těšit delší dobu. Jiní protestují a hlásají, že by se toho nebáli a klidně na to hned vlítli. Inu, vaše volba, že ano. Přesto ale vyhovujeme početnější skupině, s degustací tedy ještě chvíli čekáme. Od prvního stolu slyším stěžujícího si pána, jež už údajně na degustaci přestal čekat. Má střízlivá krev začíná pomalu ale jistě probublávat.

Hodina čtvrtá: Jistá skupinka pánů mě prosí o lák z nakládaných okurek. Když po chvíli váhání lák opravdu donesu, miska s touto neobvyklou tekutinou koluje kolem stolu jako nějaký nápoj králů a vypadá to, že ten, kdo se napije, je hoden obdivu. Kulím oči a nestačím se divit, ale zdržuji se svého názoru, jelikož v tento večer je úsměv mé druhé jméno. Hlasy začínají být hlasitější a smích ostřejší. Snažím se vyhovět s prosbami o zesílení rádia, ovšem vědomě hosty obelsťuji tím, že jej po jisté době zase ztišuji.

Hodina pátá: Kožíšky a vesty slečen se válí pod lavicemi, na kterých sedí, společně s podsedáky, které jsem pracně urovnávala. Některým členům skupiny již těžce rozumím, a tak využívám schopnosti odezírání ze rtů, kterou mám snad někde v hloubi mozkových záhybů ukrytou. Naneštěstí zjišťuji, že tam není. Bavím se při pohledu na pány s košilemi čouhajícími z kalhot a rozepnutými do půlky hrudi. Mnohem víc ovšem můj vnitřní smích popuzují rozmazané oči a rozcuchané vlasy dříve zvaných dam.

Hodina šestá: Někteří pánové mě chodí navštěvovat za bar. Jak jinak, než s úsměvem na tváři se snažím podobně blekotavou řečí (snad abychom se dobře pochopili) vymluvit, že nemám na jejich společnost čas a posílám je zpět ke kolektivu. Stále pohybuji kolečkem na ovládání hlasitosti a pozoruji momentální odborníky na víno, jak tančí mimo rytmus na ploše o rozměrech jeden krát jeden metr. S něhou v hlase umírňuji jejich hlasité pokřikování a zcela zbytečně se snažím sjednat alespoň minimální pořádek.
Při pohledu na jednu slečnu se modlím, aby se její umělé řasy držely zuby nehty a nepřilepily se jí na nos, jelikož se obávám, že by se to každou chvílí mohlo stát. Zájezd se nenávratně blíží ke konci.

Když se zákazníci úspěšně domotají k věšáku a navlečou do kabátů, bund, svetříků a pošlapaných vestiček, oddychnu si a porovnávám první a poslední hodinu strávenou ve sklepě.

Tato práce, ačkoliv to tak možná nevypadá, má spoustu výhod – mimo finančního obnosu se upřímně zasmějete nad opileckými os(t)udy druhých, posílíte své empirické zkušenosti (které vám napoví, co na akcích rozhodně nedělat, nechcete-li být vystaveni opovržlivým pohledům) a také zjistíte, jaký prožitek štěstí vám může přinést odchod velevážené návštěvy. Hurá do sklepa!