(Z)važ si to(ho)

"Hodnotu některých věcí si začneme vážit až tehdy, když je ztratíme." - citát, o jehož pravdivosti, troufám si tvrdit, se každý z nás minimálně jednou za život přesvědčil.
Ať už se jednalo o ztrátu člověka, zvířete, nebo věci. Zkrátka něco, co jsme milovali tak moc, že jsme si to zapomněli připomínat.

Věřím tomu, že při čtení tohohle článku každý z vás myslí na TU svou "věc". Na tu, jejíž váhu jsme si ve správnou chvíli nedokázali určit. Při ohlédnutí se zpět pak vyvstává jedna prostá otázka: Proč?
Jako by to byla schopnost hodna nadpřirozených bytostí. Přitom stačilo tak málo. Špetka respektu, lásky, času, slov, pohlazení, vycházek, nebo dbalosti.

Čím teda to, že nejsme schopni si takto počínat dřív? Možná je to tím, že si málo uvědomujeme sílu přítomnosti. Každý z nás se nějak vidí v budoucím čase, honíme se za štěstím. Za něčím lepším. Po nějaké době ale překvapivě zjistíme, že to nejlepší na nás čekalo celou dobu doma.

Ráda bych přišla na to, jak si hodnotu některých "věcí" uvědomit včas. A ráda bych ten způsob poradila u vám. Ale obávám se, že tento lidský nešvar z povrchu Země jen tak lehce nezmizí.
Jediný lék, který mi momentálně zabírá, je zastavit se. Uvědomit si, že žiju právě teď a vyjmenovat si, co všechno mám - od důležitého zdraví přes rodinu a nejbožejší kamarády pod Sluncem až po nejmenší maličkosti, které mi dokáží udělat radost. A ačkoliv se někdy umí dost škaredě zakabonit, s úsměvem na tváři zjišťuju, že jsem šťastná a za to všechno neuvěřitelným způsobem vděčná.

Takže ano! Zastavujme se. Uvědomujme si. Věnujme svůj čas. Mluvme. Starejme se. Milujme a dokazujme, protože nic na světě není stálé a všechno se během vteřiny může změnit.

Přestavte si, že něco z toho, co teď máte, zničehonic zmizí. Jaký je to pocit?